Scifi akční i odpočinkové hry, které mají svůj příběh zasazen do nedaleké budoucnosti. Třeba se vám některá z nich bude líbit, třeba také ne. Vybral jsem pár z nich, které jsem coby hráč dohrál buďto do zdárného konce, nebo jsem se o to alespoň pokusil.

Vesmírné akce trošku jinak

Vesmír. Obrovský, až nekončený, pustý a přitom tak zajímavý. Kdo ví, kde se mohou ukrývat mimozemské civilizace, kdo ví, jak vypadají a jaké mají úmysly. Tyto otázky si pokládají lidé od nepaměti. Nejrůznější snílci si vymýšlí své vlastní představy a někteří z nich je ztvárňují do nejrůznějších forem, ať už psaných, filmovaných nebo v našem případě herních.
 

Každý jistě viděl nějaký seriál či film, který pojednával o ne příliš vzdálené budoucnosti, kde lidé žijí ve společenství s jinými rasami a naopak proti jiným rasám bojují. Mezi všemi známý Star Trek, Star Wars, Battlestar Galactica nebo Hvězdná brána vám pohled autorů na mimozemské civilizace dokáží dopodrobna nastínit. Ovšem co když se nechcete jen dívat a přímo se zapojit do bitev a akcích ve společenství ostatních ras? Pokud vás toto zajímá, čtěte dále...
 

O střílečkách z pohledu první osoby, klikacích strategiích nebo obyčejných simulátorech dnes nebude řeč, jelikož klonů těchto her vznikl nespočet. Dnes mám na mušce dvě úspěšné ságy her, které jsou vesměs v herní branži unikáty.
 

Vesmírné obchodování a boj

Bylo nebylo, jednoho krásného dne se pánové David Braben and Ian Bell při toulkách po budovách své školy rozhodli, že by nebylo od věci udělat nějaký vesmírný simulátor, ve kterém bude člověk schopen obchodovat s cizími rasami a s jinými zase bojovat. Nápad to byl vcelku dobrý a až později se ukázalo, že je schopen položit základní kameny pro své následující hry, které staví na jeho dobrých nápadech. A tak vznikla hra Elite. 

V této gamese se člověk naučil základům obchodování, jak nejlépe prodat, koupit, jak útočit po jiných cestovatelích a naopak, jak se těm agresivnějším z nich bránit. Obchodování probíhalo na orbitálních stanicích. Na rok 1984 se jednalo o opravdu zlomovou hru, která sklidila velký úspěch mezi všemi fandy sci-fi. Dočkala se i svého Open Source přepracování pro OS Linux a to pod názvem OOLITE. 

Trvalo dlouhých 9 let, než se svět dočkal pokračování. Tento ještě úspěšnější herní počin byl nazván Frontier: Elite II. Čekání na tuto hru se více než vyplatilo, pokračování nabídlo daleko lepší grafiku, než jeho předchůdce a nastolilo také pár změn v herních mechanismech.
 
Vesmír se stal živějším a propracovanějším, přístání bylo možné už i na planetách (pamatuji se, jak jsem vždy po neúspěšném přistání – zřícení vždy zuřil) a bylo možno namísto jednoho typu vesmírného plavidla koupit jiný. Frontier jich nabídl desítky a tak se hon za lepší lodí mohl rozeběhnout naplno.

Na nápadu s vesmírným obchodováním se samozřejmě chtělo přiživit dalších několik firem, nejúspěšnější z nich byla firma Egosoft, která v roce 1999 vydává hru X: Beyond the Frontier. Jedná se o plnokrevného a dále rozšířeného nástupce Frontiera, ve kterém je vesmír zahalen do slušivějšího 3D kabátku. Hra je na tehdejší dobu prošpikovaný množstvím různorodých efektů a celkově můžeme považovat X za zdařilou hru. Odebrala ovšem některé možnosti, jako přistávání na planetách, ale přidala jiné, jako nákup vlastních továren a podobných zařízení.

X: Beyond the Frontier byla vlastně první hra z nově vznikající ságy her X, pokračovala datadiskem X:Tension, po kterém následovaly nové díly X2: The Threat a X3: Reunion s datadiskem X3: Terran Conflict.

Hry se vyvíjely postupně, ale základ zůstal vždy stejný. Zvyšovaly se nároky na hardware počítače, přibyly možnosti jako použití vlastních pluginů a dalších doinstalovaných addonů.
 

Slogan hry X3 zní „Trade Fight Build Think“, což se dá přeložit jako „Obchoduj, bojuj, stavěj a přemýšlej“. A obsahuje vlastně kompletní náplň celé série. Jelikož jsou hry série X s otevřeným koncem, rozhodně nejsou na jednou odpoledne. A rozhodně nejsou pro každého hráče. Každá z nich má vlastní příběh, kterému se člověk ale může úplně vyhnout a jít si svou vlastní cestou. Každá je ze začátku těžka na pochopení, je potřeba se rychle naučit jejím mechanismům, ale ten, kdo je pochopí a zavrtá se do nich, zjistí, že jsou velmi zábavné a dokáží člověka u hry udržet po měsíce.

Obchodování bylo dost, co takhle si jen zastřílet?

Těsně před vydáním první hry ze ságy X vznikla gamesa, která si rozhodně nekladla za cíl nějaký obchod. Její název zní Descent: Freespace – The great war a pokud vám příjde povědomý název Descent, určitě pokračujte následujícími řádky.

Hry ze ságy Descent byly známé svým přímočarým postupem. Projdi level, sestřel všechno co létá a střílí a tím to končí. Ovšem s nástupem Descentu s přídomkem Freespace se herní mechanismy maličko mění. Jak název napovídá, už nebudete limitování stěnami a překážkami, ale máte k dispozici volný vesmír. Tedy dost prostoru na to, abyste ukázali, jak přesní jste střelci a stratégové. Pořád platí staré známé znič vše, co se hýbe, ale místo levelu s překážkami máte opravdu volnost, která v těchto hrách doposud neměla obdoby. Conflict: Freespace (takhle je hra známější) vám v případě hry s joystickem pořádně prokroutí zápěstí, neboť o zběsilé dogfighty (přestřelky) nebude nouze. Grafické zpracování je vcelku na slušné úrovni i pro dnešní poměry, ale v případě takovéto adrenalinovky, se na grafiku moc nehledí. Na kochání vesmírem rozhodně nebude čas. Příběh je vcelku linéární, jedná se beztak jen o ničení, takže nebudete potřebovat znát žádnou pořádnou story. V průběhu hry se dostanete k různým zbraním s různými vlastnostmi, stejně tak jako k různorodým lodím. Každá loď je specifická svojí rychlostí, ovladatelností, počtem slotů pro zbraně i tloušťkou štítů.

Když nepočítám datadisk Silent Threat, tak je pokračování nazváno už jen jednoduše Freespace 2. Vylepšení se v malé míře dočkala grafika, jinak herní zážitek se dočkal změn jen pomálu.

 Létání mě nebaví, radši něco více pozemního...

Když upustíme od pohybu volným vesmírem a spadneme zpátky na zem, tak můžeme zkusit další úspěšnou sérii her. Její název je více než příhodný – Mechwarrior. První hra z této ságy se objevuje v roce 1989. Vytvořená společnosti Dynamix spatřila světlo světa a sklidila své ovace, ale i negativní kritky. Princip hry je jednoduchý, cestujete po vesmíru po předchozí tragédii, kdy zatímco jste jako člen královské rodiny byl cestovat po jiných světech, někdo vyvraždil celou vaši královskou rodinu a navíc ukradl zvláštni relikvii – Kalich, který vám, coby hráči, zaručoval postup na královský trůn. Navíc jste byl obviněn z vraždy vy, takže jste musel zmizet do exilu a po následující herní čas plníte mise a příběhem se prokopáváte dále až ke konci hry.

Takto „silný“ příběh vydržel jen prvnímu dílu. Hlavním lákadlem hry je ale samotné vylepšování vašeho mazlíčka, tzv. mecha. Obřího mechanického robota, který je naládován zbraněmi různých typů, ať už se jedná o kulomety, lasery, PPC kanony, railguny či raketomety. Cílem je vždy zničit protivníka. Tedy alespoň u prvního dílu. Pro defensivní stránku hry máte k dispozici rušičky raket a jump-jets, tedy něco jako stíhačkové trysky, které vám umožní krátký polet vzduchem.

Další díly se po herní stránce moc neliší od předchozích, jediná změna je vždy u kvality grafického zpracování. Postupně vyšel druhý, třetí a čtvrtý díl. Speciální pozornost by se měla věnovat verzím s přídomkem Mercenaries, kdy zabíjíte jako žoldáci pro co největší profit.

Na principu boje mechů se uchytila i hra EarthSiege, potažmo její pokračování EarthSiege 2 a StarSiege.

Ze zástupců strategií vám mohu doporučit neméně proslulou hru MechCommander a její pokračování MechCommander 2, kde svým robůtkům dáváte povely z ptačí perspektivy. Systém hry je nicméně velmi podobný klasickému FPS MechWarriorovi.

A na čem to všechno hrát?

Samozřejmě teď nemám na mysli obsah PC (železo jako takové), ale spíš nějaké to náčiní do ruky, se kterým budete nezničitelní. Za svůj život jsem vystřídal spoustu joysticků, každý měl jinou ergonomii a kvalitu zpracování. Začínal jsem na starém joysticku u C64ky, následoval podobný joystick k PC, pak jsem měl tuším nějaký starší Genius MaxFighter, který se mi ještě válí ve skříni... Následně jsem na hraní simulátorů a podobných her zanevřel a pokračuji poslední dobou tam, kde jsem skončil. Za stovku jsem koupil joystick Saitek ST200, ale po chvíli mi nestačily 4 tlačítka.
 

Tak jsem vypláznul pětistovku za velmi zachovalý bazarový joystick Saitek Cyborg Evo, o kterém si myslím, že je něco jako legenda posledních několika let. Lepší klacek jsem v rukách snad neměl. Ergonomie skvělá, počet tlačítek ucházející a pokud narazíte na verzi, která bude wireless a navíc s force-feedbackem (kdy se joystick ‚třese‘ podle aktuální herní situace) a bude za pár korun, běžte do ní. Skvělý joystick za skvělé peníze.
 

Pár slov na závěr

S veškerými hrami, které jsem se Vám dnes pokusil maličko přiblížit, mám své osobní zkušenosti. Některé jsem dohrál, některé ne, některé dvakrát a vícekrát. Ať tak, či tak, vždycky se jednalo o kvalitní tituly, které se mi zalíbily z nejrůznějších důvodů. Pokud se rozhodnete některou z nich hrát, dle mého rozhodně neprohloupíte a užijete si minimálně pár hodin zábavy.

Pevnou ruku a hodně fragů vám přeje
Bajt